Ateliér kovu, šperku, medailí a glyptiky

 

původní název:

Ateliér kovu, šperku a glyptiky

 

vedoucí:

Lubomír Růžička / 1986 – 1989

Jiří Harcuba / 1990  – 1991, Vratislav Karel Novák / 1990 – 2006

 

absolventi:

Jolana Nováková roz. Krédlová

Martina Mináriková

Petr Vogel

 

Systém výuky předrevolučního vedoucího ateliéru sochaře Lubomíra Růžičky, který byl členem Komunistické strany Československa, byl především řemeslného rázu. V konkurzu na nového vedoucího ateliéru v roce 1990 nakonec obstáli dva přihlášení, Jiří Harcuba a Vratislav Karel Novák. I přes jejich rozdílnost vedli ateliér shodně k poznání sochařské práce s hmotou. Po roce Jiří Harcuba ateliér opustil a vystřídal architekta Ladislava Vrátníka na rektorském postu. Na pozici vedoucího setrval Vratislav Karel Novák, který u svých studentů nadále vyžadoval znalost řemesla a materiálu, ale navíc i obeznámenost s historickými díly podněcující hledání nových souvislostí v jejich tvorbě. Také podporoval snahy o překročení hranic oboru a objevovaní různých uměleckých forem a médií.

 

Jak jste vnímal/a pozici vedoucího v rámci Vašeho ateliéru?

 

Martina Mináriková: „Za mého studia se vedení v ateliéru vystřídalo. Měla jsem tedy jak klasickou sochařsko-šperkařskou průpravu (prof. Růžička – sochař), tak po roce 1989 takovou spíše experimentátorštější výuku. Mým vedoucím po r. 1989 byl český sochař V. K. Novák. Prof. Růžička byl klasickým vedoucím v pravém slova smyslu, V. K. Novák byl spíše kamarád stmelující kolektiv. Hned od počátku jsme si s ním tykali.”

 

Jolana Nováková roz. Krédlová: V prvních letech studia, před revolucí byla atmosféra velmi stísněná. Některá zadání ateliérových úkolů měla politická témata. Přelomový byl příchod nových pedagogů do vedení ateliéru. Z počátku byli dva V.K.Novák a Jiří Harcuba. Oba měli pro mne velký význam, jsou to výrazné umělecké osobnosti naší výtvarné scény. Ve vedení ateliéru se úspěšně doplňovali. Velmi motivující byl jejich pozitivní přístup ke studentům.”

 

Peter Vogel:  Když jsem přišel na UMPRUM, tak byl vedoucím ateliéru docent, akademický sochař Lubomír Růžička. Ten mě přijal do ateliéru. To byl takový bodrý, statný chlap z Moravy. Myslím, že čestný člověk. Byl sice předsedou KSČ na škole, ale co já vím, tak spíše pomáhal studentům z problémů. Nikdy nás, nikoho nenutil, abychom vstoupili do strany, což jiní vedoucí ateliérů dělali. Nebyl moc známým výtvarníkem, znali jsme od něj jen pár medailí a kamenných plastik do architektury. V rámci nějakého kreativního hledání nám se svým asistentem moc prostoru nedával. Na druhou stranu tím, že jsme úplně, z našeho pohledu nemohli dělat svobodněji co jsme chtěli, tak jsme si to museli hledat a realizovat jinde. Když jsme pak mohli vystavit věci, které jsme dělali doma, mimo školu, tak to byl masakr. To byla potom škola plná zajímavých a skvělých věcí. Jmenovalo se to „SVOČka“, myslím, že Soutěž výtvarné odborné činnosti…

Po roce 1989 přišel do ateliéru akademický sochař Vratislav Karel Novák, který si k sobě přizval Jiřího Harcubu. Ten se ale záhy stal rektorem a na výuce v ateliéru se téměř nepodílel. V roce 1990 probíhaly na celé škole konkurzy na výběr nových vedoucích ateliérů. Ten náš se tehdy rozdělil na dvě poloviny. Bylo to docela vtipné, holky volily Nováka a kluci Růžičku. Holek bylo více. Takže vyhrál Novák. Celé to pochopitelně později doprovázelo spoustu lidsky osobních nepříjemných situací. Ale jinak to nešlo. Růžička to bral jako velikou křivdu. Jenže pokud měl člověk objektivně srovnávat umělecké kvality, zkušenosti, výtvarné realizace, tak to bylo nesrovnatelné. Novák dělal úžasné věci.”