Ateliér ilustrace a grafiky

původní název:

Ateliér ilustrace a užitkové grafiky

 

vedoucí ateliéru:

Jiří Mikula / 1975 — 1989

Jiří Šalamoun / 1990 — 2004

 

absolventi:

Veronika Bromová

Tomáš Coufal

Milada Fischerová

Markéta Othová

 

Malíř a grafik Jiří Mikula, který byl myšlenkově i umělecky spjat s komunistickým režimem, se svým studentům příliš nevěnoval. Po deseti letech vedení ateliéru se stal rektorem. Po revoluci v roce 1989 složil funkci a v zápětí ze školy odešel. Novým ateliérovým vedoucím byl zvolen Jiří Šalamoun. Základem studia pro něj byla schopnost připravit předlohu pro tisk či reprodukci, v rámci čehož je důležité kresebné myšlení na papíře nebo v počítači. Sledoval neustálý vývoj technologií, a proto výuku nezaměřoval jen na nabývání vědomostí v oboru, ale dbal na získání dostatečných znalostí i pro budoucí technické změny.

 

Jak jste vnímal/a pozici vedoucího v rámci Vašeho ateliéru?

 

Veronika Bromová: „Vedoucí byl do Sametové revoluce J. Mikula asistent J. Mištěra, ten pak zůstal i pro prof. Jiřího Šalamouna, kterého jsme si tehdy z nabídky on a Oldřich Kulhánek vybrali. Ateliérovým schůzkám před „revolucí“ jsem říkala ticho projíždějících tramvají a většinu času jsem věnovala pozorování propocených solných kruhů na kvádru vedoucího atelieru. Nicméně kreslila se vědecká ilustrace takže takový realismus, na kterém jsem defacto vyrostla. Dětství jsem strávila v pokojíčku – knihovně uměleckých publikací mistrů jako Andrea Botticeli, Grünewald, Leonardo, nebo sociální Kate Kollwitz – ta z toho trochu vypadává, Hieronymus Bosch, Albrecht Dürer, měla jsem ráda i impresionisty, ale hlavně Paula Cézanna a Vincenta Van Gogha, Utrilla, milovala jsem prerafaelity, četla knihu o Rodinovi, Goghovi, znala český surrealismus a vůbec české umění, na které jsme chodili s rodiči od mala na „hrad“, fascinoval mě Salvador Dalí, modré období Picassa, z českých umělců samozřejmě Zdeněk Burian, filmy Karla Zemana, obrazy Theodora Pištěka, občas mě táta bral na návštěvy k umělcům, byla jsem tuším u pana Ronovského, a chodila s rodiči na vernisáže např. Oldřicha Kulhánka, Jiřího Anderleho, na návštěvy k Jiřímu a Eve Natus Šalamounové. Vedení Jiřího Šalamouna bylo po Sametu extrémě osvobozující. Nechal nás svobodně tvořit a překračovat hranice ilustrace a jejího formátu, nechal mě pracovat např. s videem, experimentovat s fotkou, jedno z prvních videí Masky jsem dělala na klauzury nebo moje tehdejší spolupráce s Šum Svistu se odrazila v autorské knize z mých fotografií, O Šumu Svistu, text dodal Daniel Nekonečný, byl to můj první experiment s xeroxovými soutisky. Později to v atelieru trošku víc vytuhlo do takového proudu jakoby geniálních samouků, Šalamoun hledal u uchazečů o studium kresebnou ryzost, kterou sám vyznával. Myslím. Ale naše první vlna studentů byla velmi různorodá. Pan Šalamoun byl velmi důsledný, ale zároveň otevřený, to jsem potřebovala, měli jsme se rádi.”

Milada Fischerová: „Rady, které jsem si ze školy odnesla a řídím se jimi už napořád jsou od porevolučního profesora Šalamouna.”

Markéta Othová: „Měla jsem s panem profesorem velké problémy. Na střední škole (Střední umělecká škola Václava Hollara) panovaly úplně jiné poměry, profesoři byli ohromně přátelští. Vysoká škola byla proti tomu velice nepříjemná zkušenost. Na začátku druhého ročníku, když už to nešlo s panem profesorem vydržet, jsem se rozhodla odejít, revoluce ale zachránila i můj malý školní osud…”