Ateliér architektury

původní název:

Speciální ateliér užitné architektury životní a pracovní prostředí

 

vedoucí:

Zdeněk Kuna / 1973 — 1989

Martin Rajniš / 1990 — 1996

 

absolventi:

Martin Brčák

Václav Hofmeister

Martin Kloda

 

Zdeněk Kuna nastoupil jako vedoucí ateliéru poté, co byl z důvodu zlepšení výuky moderní architektury na UMPRUM osloven Josefem Svobodou (Speciální ateliér užitné architektury interiéru, scénografie a výstavnictví). Nový vedoucí začal více dbát na technickou stránku oboru,do studií zařadil matematiku, urbanismus a další doprovodné disciplíny. Po odchodu Zdenka Kuny do penze nastoupil na jeho pozici Martin Rajniš, který kladl důraz na svobodnou tvorbu a možnost vyjádření individuálního pohledu na zadaný projekt. Výukou v ateliéru se pokusil obsáhnout široké spektrum oborů architektury. Studenti se zabývali nejen navrhováním interiérů a staveb různých účelů, ale i celkovým řešením krajinných celků.

 

Jak jste vnímal/a pozici vedoucího v rámci Vašeho ateliéru?

 

Martin Brčák: „Máte-li na mysli pozici vedoucí atelieru, kterým byl Profesor Zdeněk Kuna, tak bezesporu pozitivně. Ač na nás shlížel ze svých nadoblačných výšin svého postavení, byl to veliký architekt a profesor s vysokými nároky a dodnes si ho proto vážím.

 

Martin Kloda: „Vedoucím atelieru byl tehdy profesor Zdeněk Kuna, zároveň šéf KPÚ v Praze (Krajský projektový ústav). Architekti tehdy pracovali v řadě státem organizovaných projekťáků, mezi kterými existovaly i ostrovy relativní svobody. To jsem ale tehdy taky ještě neznal. Profesora Kunu jsem vnímal a vnímám jako osobnost, vedoucího atelieru s jasnou představou o architektuře, kterou nás chce naučit. Ne představě o nějakém stylu, spíš o způsobu myšlení a řemesle. Měl k sobě dva asistenty, architekty, se kterými konzultoval naše projekty. Byl v tom takový odstup, ale docela to fungovalo. Školu s politikou vůbec nemíchal. Když jsem byl ve třeťáku, přišla ‚sametová revoluce‘.

Nejvíce mne během studia umělecky formoval určitě můj ‚porevoluční‘ učitel, profesor Martin Rajniš. Přinesl do atelieru tvůrčí svobodu, kamarádství, naprosté ponoření do světa architektury. Existovaly jen dobré baráky, které musely být nejlepší, a blbé baráky, které nemělo cenu dělat. K tomu řada výletů po světě a parta kluků a holek, ze kterých jsou dnes uznávané osobnosti světa architektury.
Taky Jakub Cigler, Martinův parťák (na škole, nikoli v praxi). Na škole jsme tak blízký vztah neměli, zato se víc sekáváme teď, hlavně kolem současného urbanismu a rozvoje českých měst. První dva a půl roku před revolucí u profesora Kuny to byl takový solidní základ na to, aby se člověk zorientoval, naučil kreslit, modelovat, získal základní rutinu. Myslím, že změna přišla v ten pravý okamžik.

 

Václav Hofmeister: ”Každý vedoucí atelieru architektury mi dal něco jiného. Profesor Zdeněk Kuna byl i ředitel KPÚ, kde jsem rok před studiem na VŠUP pracoval. Tam jsem se poprvé seznámil s profesí architekta a připravoval se na náročné talentové zkoušky. Vedl nás především ke kompozici, čistotě dispozice, perfektní prezentaci a projevu architekta. Dával nám za příklad především japonské architekty (Tadao Ando), nebo španělsko-švýcarského architekta Santiago Calatravu. S panem profesorem jsme si vykali. Velmi rád vzpomínám na vždy usměvavého odborného asistenta Zdeňka Deyla, který mi byl osobně velmi blízký a několikrát mě psychicky podpořil při náročném studiu. Ten kladl důraz na výtvarný styl,skicování a barevné perspektivy, které perfektně ovládal. Pod vedením profesora Martina Rajniše jsem studoval od třetího ročníku. Jeho velký přínos zpětně vidím v jeho rozmachu a poznání při cestování po světě, které je pro architekta velmi nezbytné a důležité. Každý rok jsme cestovali začátkem semestru za poznáním světové architektury. Měl jsem možnost navštívit i ateliéry světoznámých architektů (Anglie, Francie, Itálie). Vzpomenu na Richarda Rogerse, který byl inspirací pro mou diplomovou práci. Normena Fostera, Nicholase Grimshaw a Evu Jiřičnou s Janem Kaplickým. Nesmím zapomenout na vlídný, vstřícný a kultivovaný projev docenta Jakuba Cíglera, od kterého se člověk mohl učit tak velmi důležitému verbálního projevu, diplomacii a jednání s klientem. S oběma pedagogy jsme si tykali.”